Secret from the Future - 1. díl

22. prosince 2014 v 19:15 | Sally |  Secret from the Future

Title: Secret from the Future
Part: 1. díl
By: TherStories




Svět se změnil.
Ani nevíte, jak hrozně ráda bych vám řekla, že k lepšímu, ale není tomu tak. Už dávno odzvonily doby demokracie a klidného žití společně s vaší rodinou. Lidi zapomněli, co vlastně slovo rodina znamená, jde jim jen o přežití. Dožít se třiceti let se náhle považuje za úctyhodný věk. Lidstvo vymírá, protože se nestíhá rozmnožovat. Ze světa se vypařila láska a štěstí, ve vzduchu je cítit pouze strach, silný zápach strachu linoucí se na kilometry daleko.
Všechno to souvisí s muži v černých kápích se stříbrnými maskami, nevím, proč to dělají, možná je doopravdy těší vidět tu útrpnou bolest v očích matky, které rvou dítě z náruče. Pokaždé si někoho odvlečou, dítě či dospělého, muže či ženu. Nevím, co tam s nimi dělají, ale vím jedno, nikdo se ještě nikdy nevrátil. Mezi lidmi se proslýchají báchorky o muži s popelavě bílou pokožkou a hadím obličejem, jehož oči jsou prolity krvežíznivou červenou. Stačí jediný pohled a vy náhle pochopíte, že zemřete krutou a bolestivou smrtí. V ten moment byste byli schopni zabít i vlastní matku ze strachu z blížící se smrti.
Tomuhle já ale nevěřím.
Jsou to jen hlouposti, kterými se lidé pokouší utěšit strach z neznámého. Nemůžu jim to zazlívat, už od narození žiju ve strachu, i když musím uznat, že můj život nebyl zdaleka tak hrozný jako většiny. Jenže právě teď si vybírá daň za svou štědrost, které na mě, dle jeho názoru, nešetřil.
Prožila jsem poklidné dětství, které nebylo zrovna přepychové, čemuž se ale nemůžu divit, vždyť slovo přepych v těchto temných časech už nikdo nepoužívá a snad ani nezná. S mojí maminkou Lily Potterovou jsme žily hluboko v lese pod střechou rozpadající se chatrče. I přes to, že jsme velice často trpěly hladem, živily se lesními plody, koupaly se ve špinavé vodě a nosily otrhané cáry, by se to dalo považovat za nejšťastnější období mého života.
Všude bylo líp, než tam, kde právě teď jsem.
Psal se rok 2017, když moje maminka otěhotněla, v tu dobu se něco stalo, nikdy mi neřekla co, protože už tak mě považovala za velmi vystresované dítě a řekla bych, že ani ona neměla dost síly, aby o tom promluvila. Každopádně se uskutečnil jakýsi zlom, její rodiče zemřeli (bohužel mi také není známo jak nebo proč) a ona zůstala na všechno sama. Těhotná žena žila ve světě bolesti a krutosti. Vždycky mi tvrdila, že jsem pro ni byla jakýsi dar shůry nebeské, byla jsem cennější než její život, a tak se rozhodla ukrýt do hlubokých lesů na hranicích Anglie, čímž mi zajisté zachránila život, nakonec zato zaplatila tím jejím.
Ani tomu největšímu nepřítelovi bych nepřála vidět, jak mu strašáci (tak jsem jim v tu dobu říkala, pro malé dítě to znělo rozhodně lépe než muži ve stříbrných maskách) odvádí maminku neznámo kam.
Unaveně jsem zavřela oči a nechala se naplnit tou bolestnou vzpomínkou, kterou už nikdy nevymažu, zanechala mi na srdci věčnou jizvu.
Byl den jako každý jiný, probudila jsem se v matčině náruči a vydala se natrhat borůvky na snídani. Krásné letní slunce vůbec nenasvědčovalo tomu, že by to nakonec mohl být ten nejhrůzostrašnější den mého života, ba naopak. Několik metrů před naším domem byly keříčky mohutně posety šťavnatými borůvkami, užuž jsem je chtěla nabrat do mých dětských ručiček a zpatlat si od nich celou pusinku, jenže lesem se v ten moment rozezněl pro mě naprosto neznámý zvuk.
Křik.
Srdce rvoucí křik, který nemohl patřit nikomu jinému než mé mamince. Borůvky mi vypadly z rukou, kolínka se mi roztřásla, ale i přesto jsem byla schopna najít mé skryté dětské odhodlání a vydat se k místě činu. Nikdo přeci nebude ubližovat mojí mamince! Žádný králík ani jelen!
Jenže to bylo něco mnohem horšího. Strašáci.
Maminka mi vždycky říkala, jaké mám štěstí, že vyrůstám právě tady a ona se může postarat o to, abych je nikdy nespatřila, lhala mi.
"Mami! Maminko!" vykřikla jsem dětským hláskem plným bolesti, jakmile jsem překročila práh našeho domu.
"Pusťte mě! Hned mě pusťte!" osočovala se na ně žena s rudými vlasy poházenými do všech strach. Moje maminka se i přes ten strach, který jsem viděla v jejích očích, tvářila velice statečně, zněla pevně a nepřístupně.
Do té doby, než ji druhý muž ve stříbrné masce uhodil, jsem jen nečinně stála a vyděšeně pozorovala tu hrůzu. Poté jsem se však bezmyšlenkovitě vrhla na útočníka, který zanechal mé mamince rudou stopu na tváři.
"Ale, ale..Copak to tu máme?" Byla jsem slabá a moje dětská síla, nedokázala tomu bastardovi zlomit, nebo při nejlepší urvat, ruce. A tak jsem nakonec skončila v jeho pevném sevření. Prskal mi do obličeje a nehezky se smál. Neviděla jsem mu do tváře, ale v očích mu přímo jiskřila ta neuvěřitelná radost ze strachu nevinného dítka. Ten druhý, který pevně držel maminku pod krkem ani nedutal, zřejmě mu dělal jen takového poskoka, aby si nemusel pošpinit své vzácné ručky a dotknout se nás víc než bude potřeba. Přeci jenom, držení pod krkem nezpůsobí takovou bolest, jako rychlá facka.
"Pust ji, ty jeden ohavný mizero!" Zvláštní, jak rychle se stala z vlídné ženy vrčící tygřice. Tuhle maminčinu podobu jsem neznala, byla pro mě nová a naprosto fascinující.
"Jako kdybys nevěděla, že smrt od nás pro ni bude milostivé vysvobození. Náš pán je velice rozhněvaný, trvalo nám velmi dlouho, než jsme vás vypátrali," Jeho skřípavý smích mi rval uši. "Bude si to chtít náramně užít" Jednou rukou mi drtil čelist, slzy bolesti jsem potlačit nedokázala, ale má grimasa zůstala pevná jako skála. Rozhodla jsem se být stejně silná, jako moje maminka.
"Nikdy moje dítě nedostanete! Nikdy!" vykřikla maminka a prudce se zmítala tomu nepříjemnému stisku, který ji nedovoloval vzít mě do náruče a utéct.
"Chyba zlatíčko," šeptnul muž a konečně mě pustil. Línými kroky přešel k mamince a něžně ji pohladil po tváři. Možná, že to vypadalo jako něžný dotyk, ale z její tváře jsem snadno vyčetla, že by radši brala milión facek, než tohle. "Už jsme ho dostali" pověděl slizce.
Vzduch v chatrči houstnul a houstnul, husí kůže mi naskakovala po celém těle. Se sevřeným žaludkem jsem napjatě očekávala, co se bude dít. Tušila jsem, že moje maminka má plán, ale netušila jsem, že se bude týkat jenom mě. Využila mužovi zaneprázdněnosti s její krásou a vykřikla: "Běž, Theodoro! Utíkej!" Tu větu mi opravdu nemusela říkat dvakrát. Sebrala jsem všechny svoje síly a mrštně vyrazila ze dveří.
Naposledy jsem uslyšela maminčin hlas, který křičel: "Zdržím je! Běž a nezastavuj se!" a pak jsem se ztratila v hloubce lesa.
Dobrých patnáct minut jsem si nedovolila zastavit, jenže pak už to mé plíce přestávali zvládat a já byla nucena opřít se o mohutný strom a znovu klidně nasát čistý vzduch přírody. Ten blahodárný klid mi nevydržel dlouho, ozvalo se křupnutí větví. Celé mé tělo ztuhlo strachem a očekáváním. Zhluboka jsem dýchala, takže mě nanejvýš překvapilo, když mě nevypátrali jen podle toho.
"Pojď Gregu, nechme to být, noc se o ni postará," ozval se mladý hlas, který po celý čas toho nepříjemného setkání mlčel. Promlouval ke Gregovi, jako k nějakému bohovi, s největší pokorou a úctou v hlase.
"Zpochybňuješ mé rozhodnutí, Elonzi?!" vyštěkl po něm nevrle.
"N-n-n-ne," zakoktal se ten mladý chudák, v ten moment mi ho možná bylo i trochu líto.
"Nikdy ji nenajdete," ozval se líbezný hlas, který mi už po pouhých patnácti minutách, tak neskutečně chyběl. "je to magické dítě"
Okamžitě se ozvalo mlasknutí, musela jsem se nanejvýš přemáhat, abych po něm nezačala házet vše, co by mi přišlo pod ruku. Konečně jsem zaslechla vzdalující se kroky, s úlevou jsem vylezla zpoza stromu. Jenže jsem se nepodívala pod nohy a nepovšimnula si velké větve, která byla stále vlhká od ranní rosy. Nožička mi podjela a já se skutálela po špinavé zemi, což přilákalo nevítanou pozornost.
"Tak tady ji máme!" vyjekl vítězoslavně Greg a rozběhl se směrem ke mně. Zoufale jsem se plazila pryč od něho a roztřesenýma rukama mu do očí házela hlínu a kameny, jenže to ho nezastavilo. Plížil se ke mně jako kočka pro myš, nic mu nesmylo ten blažený úsměv z tváře, ani kopanec do brady nebo hrudníku, prostě nic.
Jen pár centimetrů chybělo a už by se dotknul mé nohy, v ten moment by byl můj osud zpečetěn a já bych neměla nejmenší šanci zachránit se, skončila bych u nohou jejich pána (ať už to je kdokoliv) a při nejlepším bych okamžitě zemřela. Jenže tak se nestalo.
Já vlastně vůbec nevím, co se stalo. Postačilo nepatrné mrknutí a zřejmě mi něco uniklo, protože náhle jsem se ocitla úplně někde jinde.
Vlhkou zem vystřídal studený chodník, osvěžující vůně lesa byla nahrazena pachem chemikálií a klid narušený jen občasným zahvízdnutím ptáčkům úplně zmizel, místo toho mi v uších řval jekot lidí a strojů. Tohle místo se mi vůbec nelíbilo, a to jsem se zatím nesetkala s jeho nejhorší částí, která se nakonec stala mým 'domovem'....
Děcák.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Oriana Oriana | 22. prosince 2014 v 20:55 | Reagovat

Konečne po dlhej dobe nejaká novinka tu, tak som sa hneď do toho pustila. Ale ostala som iba z otázkami, hoci som zvedavá, či Lily Potterová je naozaj naša klasická Lily, alebo nie.

Písané to je ale pútavo, hoci nie som moc fanúšikom ja-rozprávania, ale keď je dobrý príbeh, človek si ľahko zvykne.

2 TheresaK TheresaK | 27. prosince 2014 v 1:47 | Reagovat

[1]:
Ahoj, děkuju moc za přečtení a komentář :) Já si popravdě ještě nejsme jistá, jestli nebudu psát další kapitoly z pohledu vypravěče, samotné se mi tak píše lépe a víc se mi to HP povídkám hodí :)

3 Rainy Rainy | Web | 28. prosince 2014 v 8:13 | Reagovat

Páni, tak tohle vypadá vážně zajímavě a hlavně originálně. Nic takového jsem zatím nečetla a rozhodně jsem zvědavá, jak to celé bude pokračovat dál. Palec nahoru.
Já osobně mám vyprávění z první osoby docela ráda a kdysi jsem tak taky i ráda psala. Ale je fakt, že er-forma má taky něco do sebe. Ale ať už to bude jakkoliv... Určitě budu pokračovat ve čtení, protože mám pocit, že něco s tak originálním námětem jsem nečetla už celou věčnost. :)

4 TheresaK TheresaK | 28. prosince 2014 v 12:16 | Reagovat

[3]: Moc, moc děkuju!:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama