Dědic zla - 10. Věštba

30. prosince 2014 v 20:19 | Sally |  Dědic zla
Title: Dědic zla
Part: Dědic zla - 10. Věštba
By: Irith

Pokoj Gabrielly Delacourové by si náhodný návštěvník mohl splést se základnou fanklubu Harryho Pottera. Stěny měla oblepené výstřižky z novin, v nichž se o Harrym mluvilo a v čele postele měla obrovský plakát Harryho, Kruma, Cedrika a své sestry ze souboje tří kouzelníků. Ted však Gabriella Delacourová seděla ve své ložnici v Krásnohůlkách a četla si dopis od své sestry. Fleur si našla zaměstnání v Anglii, v Gringottovské skřetí bance. Chodila na zlepšení angličtiny k Billovi Weasleymu. Psala, že je do něj zamilovaná a že si ho chce vzít. Na turnaji tří kouzelníků Gabriella poznala, že se Bill Fleur líbí. Zjistila si, že je to bratr Rona Weaslyho, Harryho nejlepšího kamaráda, a byla rozhodnutá, že je musí dát dohromady. Pak by se mohla odstěhovat za sestrou do Anglie a možná by se mohla potkat i s Harrym. Poslala Billovi padělaný dopis, jakoby od Fleur, a svou sestru přinutila ucházet se o místo v bance. Když Fleur přišla odpověd, prostě se sebrala a odjela do Anglie. Gabriella nikdy nezjistila, co v tom dopise bylo, ale hádala, že to Fleur potěšilo. Tak se tedy vezmou. Ach, kdyby se tak mohla ještě jednou vidět s Harrym. Kdyby mu mohla říct, že ho miluje. Doufala, že by ji neodmítl. Byla velice krásná a mnoho chlapců se už ucházelo o její přízen, ale ona myslela jen na jednoho. Na Angličana. Když ji zachránil v druhém úkolu, byla štěstím bez sebe. A co teprve potom, když ho políbila! Tenkrát se jí splnil největší sen jejího života. O Harryho se zajímala už od svých jedenácti let. Co přišla do školy. Tak tedy seděla na posteli, pohazovala dlouhými, stříbrnými vlasy a přemýšlela, jak by bylo úžasné muckat se s Harrym. Netušila, že on myslí na to samé.
Draco nahlédl dovnitř místnosti. Měl pocit, že se zbláznil. Za dveřmi se totiž nacházel vesmír. Místnost se zdála být strašlivě malá a přitom nekonečná. Jakýmsi zvláštním způsobem se zde přetvářel prostor i čas. V jedné chvíli zřetelně viděl protější stěnu a v té další měl pocit, že je temnota uvnitř nekonečná. Místností důstojně pluly planety, hvězdy a komety. Přímo před ním proletěl Mars. Tak blízko, že kdyby Draco natáhl ruku, mohl se ho dotknout. Najednou se z ničeho nic objevila malá kometa a narazila do Jupitera, který se vznášel pár stop za Marsem. Uprostřed místnosti visel hlavou dolů pracovník odboru v modrém plášti, levou rukou si přidržoval Pluto a hůlkou na něm něco upravoval. Byl tak zabraný do své podivné činnosti, že si Draca vůbec nevšiml. Draco měl najednou hroznou chut vkročit do toho vesmíru, vplout do něj a poznat všechna jeho tajemství. Už zvedal nohu, aby udělal první krok, když ho Ginny zastavila. Chytla ho za rukáv a důrazně ho vtáhla zpátky do místnosti.
"Tam ne!" řekla důrazně. "My musíme najít tu místnost s časem," dodala.
Draco zamrkal a jen obtížně se probíral z omámení. Ginny zatlačila na dveře a chtěla je zavřít.
"Počkej," vyhrkl najednou Draco,"říkala jsi, že se místnost začne otáčet, když zavřeš nějaké dveře. Ne? Co kdybychom je prostě nechali otevřené. Postupně vyzkoušíme všechny a nebudeme se muset zbytečně zdržovat."
Ginny se na něj obdivně podívala. Měl pravdu. Bylo to dokonale logické. Proč jen na to nepřišla sama? Neurčitě zabručela na souhlas a přešla k dalším dveřím. Otevřela je a nakoukla dovnitř. Byla to ta místnost se závojem. Najednou se jí vybavil jeden z nejhorších dní jejího života. Ten den, kdy ji tady, v této místnost, málem zabili. Ten den, kdy je tady málem zabili všechny. Rychle od dveří uskočila a otevřela další.
Jakmile se dveře otevřely, věděla, že to je ta správná místnost.
"Tady," zavolala tlumeně a vkročila dovnitř. Slyšela, jak Draco vešel za ní. Bylo to ono!
Místnost vypadala úplně stejně jako před rokem. Ty samé police s hodinami. To samé vajíčko, ze kterého se právě líhnul ptáček, vyrostl, umřel a znovu se vylíhnul. Ten samý poklop se záhadnou tekutinou, do které se minule propadl jeden Smrtijed a hlava se mu zmenšila na hlavu malého dítěte. Jen u malého stolu vpravo shrbeně seděla malá čarodějka. Rytmickými pohyby hůlkou přerovnávala přesýpací hodiny na jedné polici a tiše si při tom něco pobrukovala. Draco k ní rázný krokem přešel.
"Jak jste se sem dostali?" zeptala se, ani nezvedla hlavu.
"Dveřmi," odsekla jí Ginny.
"Návštěvníci sem mají vstup zakázán," pokračovala klidně čarodějka.
"Mluvili jsme s ministrem kouzel," odpověděl jí Draco. Ginny si pomyslela, že to řekl opravdu chytře. Ministr ani nikdo jiný jim přece vstup nepovolil. Jen se s nimi pozdravil. Ale Draco to řekl tak, aby to vypadalo, že jim dal vlastnoručně podepsanou a orazítkovanou vstupenku. Zdálo se, že to čarodějku zaujalo. Pomalu zvedla hlavu a podívala se na ně.
"Och, Albus Brumbál." Oči jí málem vypadly z důlků, jak na Draca zírala. "Já jsem Clare Brownová," představila se.
"Těší mě," odpověděl Draco a s úsměvem jí podával ruku. "A tohle je moje zástupkyně. Profesorka McGonagallová," představil jí Ginny.
Čarodějka se na ni letmo usmála a potřásla si s Dracem rukou. "Víte, že jsem vám celý minulý rok věřila, že ano? Robert, to je můj manžel, věřil tomu, co napsal Denní věštec. Ale já jsem mu vždycky řekla: ´Roberte, ty starej truhlíku, vždyt přece víš, že Denní věštec píše nesmysly. Brumbál a Potter, oni nic z toho doopravdy neudělali. Popletal se je jenom snaží očernit.' Přesně to jsem mu řekla."
Draco si matně vzpomínal, jak četl jeden novinový článek, věnovaný ohlasům čtenářů. Sice se mohl splést, ale byl si celkem jistý, že Clariino jméno tam viděl také. Pokud si dobře vzpomínal, psala o tom, že by se Harry Potter měl zavřít do blázince a Brumbál do vězení.
Ginny si odkašlala: "Jestli vám to nevadí, my už musíme doopravdy jít, nemáme moc času." Rozhodným krokem zamířila ke dveřím, vedoucím do síně věšteb. Draco se rychle rozloučil a důstojně ji následoval. Clare se za nimi dívala se slzami v očích.
Ginny řekla velice sprosté slovo a polohlasně vykřikla: "Co kecá?! Ještě minulý rok psala ve Věštci o tom, jak by měli Harryho nejlépe popravit! Co si to vůbec dovoluje, takhle se k Brumbálovi hlásit!"
Draco jí položil ruku na rameno. "Ted ne, nesmíme vzbudit podezření," zašeptal a otevřel dveře. Vešli do Síně věšteb.
"Kde že to je?" zeptala se Ginny.
"125 číslo 4," odpověděl jí Draco. Ginny se rozhlédla kolem. Zdálo se, že se Sín věšteb vůbec nezměnila. Až na to, že police byly poloprázdné. Ginny pocítila píchnutí studu, když si uvědomila, kolik věšteb museli loni rozbít.
"205," hlásil Draco, který přešel k nejbližší polici.
"Musíme doleva," odpověděla Ginny a skoro se rozběhla uličkou doleva. "198, 173, 156, 150, 139, 130, 126…, už to bude. Tady je to," vykřikla triumfálně. Počkala, až k ní Draco doběhne.
"Číslo čtyři, číslo čtyři…" Slyšela ho, jak si mumlá. Najednou se zastavil a zíral na jednu skleněnou kouli. Ginny vytáhla hůlku a posvítila si na štítek pod ní.
"Patnáctého dubna 1928. Od Ká Zet Té pro Bé Em El. Pán zla a Harry Potter" přečetla Ginny malou mosaznou tabulku.

"To je ono, tak mi tedy nelhal," řekl Draco vzrušeně a natáhl ruku.
Ne," zastavila ho Ginny. "Chceš snad ztratit pamět?"
Vytáhla kabelku a otevřela jí. Pak hůlkou ukázala na skleněnou kouli. "Wingardium leviosa."
Koule se vznesla několik palců nad polici. Ginny jí poslala do otevřené kabelky a rychle jí zase zavřela.
"Máme to!" zavolala. Její hlas se rozlehl po celém ministerstvu. Až ted si uvědomili, že celou dobu šeptali.
Doufala, že ji nikdo neuslyšel. Kývla na Draca a vydali se zpátky ke dveřím od síně s časem. Vešli dovnitř a zavřeli za sebou dveře. Clare Brownová už zase seděla u stolu a něco opravovala. Podívala se na ně a s velice ustaraným výrazem k nim přispěchala.
"Máte, co jste chtěli?" zeptala se nervozně.
"Jistě, děkujeme vám," odpověděl jí Draco a rychlým krokem pokračoval dál.
Clare ho rozhodně zastavila. "Doufám, že jste odtamtud nic neodnesli?" zeptala se zvýšeným hlasem.
Draco se pokusil zatvářit uraženě. Moc mu to nešlo.
"Syn Smrtijeda a vůbec neumí lhát!" pomyslela si rozhořčeně Ginny a rozhodně zavrtěla hlavou: "To se ví, že ne!"
Clare se na ní podívala. Ginny viděla, jak zaváhala a pak si založila ruce. Zřejmě hodila veškerou opatrnost za hlavu. Nemýlila se.
"Asi se jedná o politováníhodný omyl, ale můj šéf dostal spěšnou sovu z Bradavic, ve které se ho profesorka McGonagallová ptala, jestli neví, kde je profesor Brumbál. Prý nebyl už týden ve škole."
Ginny v duchu zaklela. Sakra, proč zrovna ted! Viděla, jak Draco zblednul. Počkat, opravdu zblednul. Začala se mu vracet jeho pravá podoba! Ginny se s děsem podívala na svoje vlasy. Začínaly jí rudnout.
"Mohli byste mi, prosím, ukázat svoje hůlky. Jenom abych mohla prokázat, že se jedná o omyl?" zeptala se sladce Clare. Ginny pomalu otevřela kabelku. Věděla, že musí jednat rychle.
Mile se na Clare usmála a vytáhla pytlík s omdlévacími oplatkami. Svůdně jí s nimi zatřásla před očima. "Nedáte si něco sladkého?" zeptala se.
"No já nevím…," zněla Clariina rozpačitá odpověd.
"Ale klidně si vezměte, hůlky přece můžete převážit kdykoliv," zatřásla Ginny důrazněji pytlíkem.
Draco se krátce nadechnul. Jeho by takové řešení v žádném případě nenapadlo.
Ginny viděla, že Clare ještě pořád váhá a proto nasadila svůj poslední triumf: "My vašemu šéfovi neřekneme, že jíte sladkosti ve službě."
To Clare zviklalo. Vytáhla z pytlíku jednu oplatku a kousla do ní. Téměř okamžitě se svalila na zem.
"Omdlela," konstatovala celkem zbytečně Ginny. "Rychle, lektvar přestává působit. Umíš pamětové kouzlo?"vychrlila jedním dechem.
Draco pomalu přikývl. Snad to zvládne. Namířil hůlku na Clare: "Obliviate."
"Doufám, že to bude stačit," dodal trochu omluvně.
Ginny do něj strčila. "Rychle!" vykřikla a rozběhla se k východu. Cítila, jak se začíná měnit zpátky. Hábit jí plandal kolem nohou a drdol se jí rozpadnul. Sprintovala ven. Doběhla ke dveřím a s trhnutím je otevřela.
Draco jí běžel v patách. "Chyt se mně!" zařval na ní, "venku se budeme moct přemístit."
Ginny ho chytla za ruku a spolu doběhli ke dveřím označeným dohasínajícím ohnivým křížem. Otevřeli je a skočili dovnitř. Byly to správné dveře. Vešli do černé chodby vedoucí k výtahům. Z výtahu právě vystupoval Rufus Brousek. Ginny zaječela a cítila, jak se Draco přemístil. Najednou ucítila strašlivou bolest na boku.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Katie Katie | 31. prosince 2014 v 21:10 | Reagovat

Úžasný díl , moc se mi líbí,moc mne díl potěšil je krasne napsaný a úžasný a už se moc tesim na pokračování ;)))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama